Zralost – krása – moudrost

Zů­sta­lo nám totiž za­ta­je­no, že síla ženy s věkem a se zku­še­nost­mi roste. Vše, co každá hle­dá­me venku a u dru­hých, máme v sobě. Jsou to naše po­kla­dy, naše vnitř­ní síla, oheň na­še­ho ži­vo­ta. Nám ženám je by­tost­ně vlast­ní pri­már­ní síla v život. Sta­že­ním své ener­gie opět k sobě se vy­ži­ví­me. Těch míst, kde nám vázne naše ener­gie, je řada, a je za nimi mnoho na­šich obav, stra­chů „co kdyby“.

Je nád­her­né zažít svou vlast­ní sílu ži­vo­ta. Zažít svou prav­du ne­svá­za­nou s žád­ný­mi kdyby, ani s boji, roz­hod­ně stojí za to. Ob­je­ví se nám nová kva­li­ta ži­vo­ta. Naše vnitř­ní krása, naše moud­rost se vy­svo­bo­dí a vy­stou­pí ven. Ukáží se v naší tváři, těle, i když máme plno vrá­sek i še­di­ny. Je až s po­di­vem, jak potom naše vnitř­ní krása při­ta­hu­je druhé, děti, muže i ženy. To spo­leč­né pro nás ženy zů­stá­vá – každá z nás jsme tvo­ři­tel­kou ži­vo­ta. Máme při­ro­ze­nou schop­nost měnit to, co už ži­vo­tu ne­slou­ží. Vše se nám lépe daří, pokud jed­ná­me samy se sebou s lás­kou, s citem, kdy se oceňujeme za každý malý krů­ček. Ne­da­ří se nám, stár­ne­me a vad­ne­me, když jsme se sebou věčně ne­spo­ko­je­né. 

Být sama sebou, to je ten krás­ný i ná­roč­ný pro­ces vlast­ní­ho zrání. Na svůj pro­ces zrání nejsme samy. Mů­že­me se v něm vzá­jem­ně pod­po­ro­vat, in­spi­ro­vat, po­má­hat, chá­pat se. Ale pro­jít bra­nou své zku­še­nos­ti musím vždy sama. Druhé ženy nás in­spi­ru­jí, že to jde. Někde už pro­šly. Někde, kde to mám já ještě před sebou. K tomu slou­ží Sdí­le­cí kruhy žen a in­di­vi­du­ál­ní roz­ho­vo­ry.